Tereza Petrásková

Tohle je 10 znaků, podle nichž poznáte, že možná máte ADHD, zní popisek jednoho z mnoha videí na sociálních sítích. Otevřenost lidí kolem psychiatrických diagnóz i stále větší přehlcenost populace z digitálního prostředí zlepšuje povědomí o nemoci, která byla dlouho vnímaná jen jako syndrom „neposedných chlapců“. Její příznaky se ale v dospělosti bez léčby zpravidla neobejdou a mohou se výrazně promítat do pracovního výkonu. Třeba neschopností se soustředit nebo únavou.

„V poslední době vychází více a více studií na téma lídrů nebo manažerů s ADHD. Protože se ukazuje, že zejména v byznysu může být ADHD něčím, co v podstatě není závadná nemoc, ale kde některé z jejích příznaků mohou být naopak výhodou,“ popisuje v rozhovoru s HN psychiatrička Tereza Petrásková z Centra duševní rehabilitace Beroun. Ta poslední rok vede velký diagnostický program ADHD u dospělých.

Proč se to číslo liší?

Protože je to neurovývojové onemocnění, to znamená, že je vázané na vývoj mozku. A když má dítě geneticky lehčí formu ADHD a správně se s ním pracuje, zjednodušeně může z některých příznaků vyrůst, tedy technicky už nenaplní všechna diagnostická kritéria. Proto je to číslo u dospělých o trochu nižší.

Jak přesně se má s dítětem s ADHD pracovat?

Hlavně včasně diagnostikovat. Léčba je vždy komplexní, behaviorální, psychologická a případně dle závažnosti je možné i nasadit léky. Je prokázané studiemi, že vhodně a včas nasazená medikace u dětí pomůže vývoji mozku. ADHD medikace je jedna z nejefektivnějších v psychiatrii. Protože když jsou děti v tom „chaosu“, v podstatě se v něm nemohou správně vyvíjet, protože musí řešit jen důsledky nemoci. Mají menší prostor na typicky vývojovou část, protože se věnují vyrovnávacím strategiím.

Vynakládají energii navíc na to, aby byli jako ostatní.

Přesně tak. A s medikací má mozek trochu zjednodušeně řečeno více prostoru se vyvíjet.

Chodí nyní lidé častěji s tím, že si myslí, že mají ADHD?

Určitě je to tak. U dětí je nárůst menší, tam je na diagnózu ADHD fokus dlouhodobě. Diagnostická kritéria pro dospělé se detailně zformovala až v roce 2013, tedy relativně pozdě. A cítím, že je tam teď takový doběh hlavně dospělých, kteří nám unikli v dětství.

Stává se zároveň, že lidé zaměňují ADHD s digitálním či celkovým přehlcením?

Určitě stává. A myslím, že docela jednoduše. Už se pro to i zažil název digitální přetížení a je prozkoumané, že to skutečně k něčemu podobnému vede. Říká se tomu ADHD-like symptomy a mohou být velmi snadno zaměnitelné s poruchou pozornosti ve smyslu ADHD. Možná je pro lidi snazší si říct, že je to nemoc, tedy něco zvenku, než se zamýšlet nad tím, že špatně spí nebo sedí 10 hodin u počítače. Digitální přetížení každopádně většinou nezahrnuje ty další složky, které má ADHD, tedy hyperaktivitu a impulzivitu, a příznaky se neprojevují od dětství, ale vznikly až v návaznosti na užívání digitálních technologií.

Takže když vidíme na sociálních sítích video, kde někdo popisuje příznaky ADHD, a přijde nám, že to na nás všechno sedí, nemáme se hned rozrušovat?

Paradoxně je naše zkušenost taková, že když už to člověk u sebe intuitivně vnímá, dost často to vnímá správně. Nebo alespoň je tomu tak u lidí, co se dostali k nám na oddělení. Už od dětství se potýkají s nepochopením a slýchají: začni se soustředit, nezlob, seď v klidu, neztrácej pořád věci, nevyrušuj. Ale jim to skutečně nejde, funguje jim to v mozku jinak a nemohou to silou vůle urvat.

Zároveň je nutné myslet na důležité kritérium, že musíte mít příznaky přítomné od dětství do 12. roku věku a musí být zachycené v několika prostředích. To je taková hlavní vylučující nebo potvrzující věc. Takže pokud se vám příznaky objevily poslední rok, kdy jste si prošli řadou složitých životních událostí, změnili jste práci, rozešel se s vámi partner a přestali jste spát, tak to pravděpodobně ADHD není a je to nějaké běžné přetížení ze stresu.

Jak zásadní je u této nemoci genetika? Měli by se nechat vyšetřit i rodiče dětí, kterým se ADHD zjistí?

Genetická komponenta je tu poměrně výrazná, říká se okolo 70 procent. Takže když to má moje dítě, je vyšší pravděpodobnost, že to je někde v rodině.

Součástí vámi vedeného diagnostického programu ADHD u dospělých je mimo jiné i revidovat už přidělené diagnózy. Jaké jsou zatím závěry, odhalili jste něco?

Za ten rok naším oddělením prošlo přes 200 pacientů a 70–80 procent odešlo s diagnózou ADHD. To, že bychom vzali diagnózu zpátky, se stalo v  jednotkách. A spíše to byli lidé, kteří získali jinou diagnózu, přičemž ADHD tam chybělo.

Jak ta diagnostika u vás vypadá, liší se od jiných zařízení?

Liší se časovým rámcem, protože je to pobytová diagnostika na 12 dní. Máme větší prostor s člověkem mluvit, pozorovat ho a není to jen o jednotlivém testujícím, ale celém týmu, který se pravidelně schází. Diagnóza je tak součet názorů a nikdy to není jen lékař nebo jen psycholog. Proběhne psychologická diagnostika standardizovanými testy, ty jsou plus minus všude stejné. 

My to máme rozšířené o diagnostiku i možných přidružených obtíží, věnujeme se diagnostice pohybu, tedy koordinaci, ale děláme i screening poruch spánku a úzce spolupracujeme s naším centrem spánkové medicíny. Je to komplexnější a jsme schopní vyloučit nebo potvrdit, jestli k tomu člověk má i něco jiného jako depresi, úzkost, poruchu osobnosti, trauma nebo právě poruchu spánku.

Jak velkou roli tam může hrát právě ten spánek?

Už jen to, že špatně spím, může vést k poruše pozornosti. Pokud se pořád budím, mám posunutý spánkový rytmus a chodím spát v pět ráno. Je pak na odbornících na spánek určit, jestli za tím není třeba syndrom spánkové apnoe nebo panické ataky v noci. Ale vůbec už to, že se řekne, že člověk špatně spí, je nějaký krok. 

Je ale nutné říct, že fakt, že mám poruchu spánku, nevylučuje, že mám i ADHD. Naopak je ta kombinace typická, protože lidi s ADHD mají takový ten neklid, vnější i vnitřní. Zjednodušeně řečeno mají neklidný mozek, takže si často lehnou do postele, běží jim myšlenky a neumějí je zastavit a špatně spí. Je to takové zajímavé skládání puzzle dohromady.

Je v těch pěti procentech lidí v populaci nějaká typická skupina, která má častěji ADHD?

Jsou to lidé, kteří například často vyhledávají změny, mají v sobě neklid a skáčou z jedné věci na druhou. Pořád něco vymýšlejí, tvoří a nějakým způsobem musí ze sebe tu hyperaktivitu řekněme dostávat. U dětí je to typicky ten neposedný chlapeček, který zlobí. U dospělých je to neposedný muž, který vyhledává třeba extrémní sporty nebo jiné rizikové aktivity, rychlou jízdu v autě, nějaký rychlý dopamin, kterým si podvědomě regulují neurotransmiterovou dysbalanci, kterou v mozku mají. Když to hodně zjednoduším, těch chemických signálů je tam někde málo a někde moc.

A právě rizikový sport je tam pomůže vyvážit a vlastně mozek zklidní. I proto tito lidé v rámci sebemedikace vyhledávají například i návykové látky, které mohou paradoxně vést ke zlepšení soustředění, typicky kokain. Ten běžného člověka stimuluje, ale člověka s ADHD naopak v podstatě zklidní. Nebo je na to teď velmi populární kratom, který zlepšuje soustředění. Také se zbržďují alkoholem nebo marihuanou, ty tlumí a zpomalují myšlení a díky tomu jim třeba večer hlava tolik nejede. Takže je u řady lidí s ADHD rizikové užívání návykových látek až závislosti.

Jestli jsou typičtí neposední chlapci a muži, jak se to projevuje u dívek a žen?

Otázka, jak se neurovývojové poruchy projevují u žen, je nyní obecně velkým tématem. Studie dochází k tomu, že to mohou mít trochu jinak, říká se tomu ženský fenotyp. Jeden z významných fenoménů je takzvané maskování – ženy jsou v rámci sociálního zapadnutí schopné maskovat příznaky ADHD. Když to zjednoduším, klukovi je trochu jedno, že poskakuje po škole a hází křídou na tabuli, ale holčička ví, že to není správné. Obecně je schopnější regulovat vnější hyperaktivitu a místo toho si třeba pořád hraje s vlasy nebo o hodinách kreslí piškvorky. Člověk by řekl, že zlobí a nedává pozor, ale ve skutečnosti se díky tomu lépe soustředí. Maskování nicméně vyžaduje obrovské množství energie, zejména u dívek s perfekcionismem, tlakem na výkon. 

Může se jim dařit i díky takovýmto copingovým strategiím proplout do dospělosti bez diagnózy. Ale pak se jim, typicky po porodu, okolo menopauzy nebo vlivem nějakých životních změn, může ADHD projevit třeba nevyrovnaným pracovním výkonem. Ta žena může být dobrá, ale kvůli maskování se brzy vyčerpá a pracovní výkon jí kolísá. A nikdo nechápe, proč ona, když je tak šikovná a chytrá, má tak nestabilní výkon. A zároveň mají ženy jako jeden z příznaků takzvanou emoční dysregulaci, jsou snáze citlivé na kritiku, mohou rychle vybouchnout, což se jim i promítá do vztahů. Nikdo pak nechápe, proč v partnerských vztazích přehnaně reagují. Ta porucha se projevuje napříč celým životem, nejen v práci nebo v soukromém životě.

A tohle všechno dokážou léky utišit?

Může se to všechno zmírnit a lidé s tím pak mohou lépe pracovat. Mohou si najít třeba vhodnější práci. Ale zásadní je pochopení, že se člověk odbřemení od toho, že mu všichni říkají: proč tak málo pracuješ, když jsi tak šikovná, proč neděláš i tohle a tohle. A když ty negativní reakce slýcháte už od dětství, logicky to má vliv na sebevědomí. Člověk o sobě začne pochybovat a vytváří si negativní sebeobraz, takzvaně si internalizuje to, co mu ostatní říkají. Řekne si, že je tedy asi opravdu špatný nebo podprůměrný, a všechno vzdá, přitom by mohl fungovat daleko lépe.

O ADHD se stále častěji mluví také v souvislosti s prací a mimo jiné i managementem. Je tato nemoc mezi manažery častější?

Ano, to je velice nové téma, které se prolnulo i do vědy a v poslední době vychází více a více studií na téma lídrů nebo manažerů s ADHD. Protože se ukazuje, že zejména odvětví podnikání je něco, kde to v podstatě není závadná nemoc, ale některé z příznaků mohou být naopak výhodou. Ve skupině podnikatelů, manažerů a vedoucích pracovníků je ADHD skutečně častější, klidně i 10, 12 procent. Když se sleví z kritérií a nebere se to jen jako skutečně diagnostikovaná nemoc, ale vycházíte i ze sebehodnotících dotazníků, vychází to i mezi 20 a 25 procenty, takže ta čísla jsou poměrně vysoká.

Jaké výhody tedy manažerům a podnikatelům přináší příznaky ADHD?

Pozitivní je sama hyperaktivita, jsou schopni dělat multitasking. Přeskakují z jedné věci na druhou, jsou schopni nést v hlavě více projektů najednou nebo širší oblast nějakého úkolu. Mají rychlejší tempo a prostě jedou, mohou dobře táhnout tým nebo být třeba dobří obchodníci. Také je u ADHD daleko více kreativní myšlení, lépe se jim tvoří vize podnikatelských záměrů nebo třeba v marketingu a reklamě. Mají i trochu zvýšenou empatii, lépe se mohou nacítit. Impulzivita je zase dobrá v tom, že pokud je ve firmě nějaká složitá situace, zatímco detailista se bude přehrabávat ve všem nahoru dolů, člověk s ADHD prostě přijde a rozhodne.

A nemají vyšší chybovost?

Určitě je tam i spousta negativ. Mohou hlavně rychle dojít k vyčerpání, když se to tempo přestřelí. Pak jim vypadávají detaily, nedotahují věci, špatně plánují, zapomínají. Špatně jim bude v práci, kde musí po delší dobu vykonávat nějaký rutinní úkol, třeba jen kontrolovat, jak každý týden roste počet návštěvníků na e-shopu. Vyžadují proto k sobě nějaké komplementární lidi, kteří jim budou pomáhat a doplňovat je.

To znamená, že k sobě potřebují právě ty detailisty, co je budou trochu brzdit?

Přesně tak, budou to ti organizovaní a rozvážní lidé.

Co když takový ADHD podnikatel dostane léky, přijde o tyto schopnosti?

Nepřijde. Jen mu to zklidní ten obrovský tok myšlenek. Zároveň je pak otázka, co on sám bere jako normu a kde mu to pomáhá a kde ne. Protože v momentě, kdy to bereme jako nemoc, na kterou předepisujeme léky, čímž mu chceme pomoct, je jasné, že tím říkáme, že mu to v něčem ubírá.

Je u lidí s ADHD na vyšších pozicích častější depresivnost a úzkostnost?

Může to tak být, byť se to vztahuje spíš paušálně na lidi s ADHD, ne jen na vyšších pozicích. Když si představíte fungování někoho, kdo je chaotik, zapomíná, přeskakuje, tak ten musí vydávat mnohem víc energie na to, aby vše zvládl a udržel. K tomu přidáte nějaký tlak v práci, stres doma, sečte se to. A riziko vyhoření, v těžších případech úzkosti, deprese nebo nespavosti, je určitě vyšší než u člověka, který, řekněme, má věci více pod kontrolou.

Z pohledu firem, jakou by měly poskytnout lidem s ADHD podporu a vyplatí se jim to?

Vyplatit se to může. Ti lidé jsou trochu jiní a mohou firmě přinášet zajímavé myšlenky, nebo dokonce troufnu si říct konkurenční výhodu. Pokud to firma umí dobře využít, zabývá se právě kreativními nebo inovativními věcmi a ten člověk je funkční a dostane podporu, může to být výhoda.

ADHD se stalo obecně psychologicky přijímanou diagnózou, možná i díky neurodivergentnímu modelu, který se snaží sejmout tíži z diagnóz a říct, že je to spíše varianta normy. Je to sociální koncept a přišel od lidí s diagnostikovaným autismem, kterého se lidé dlouho spíše báli a který měl to stigma nemoci lidí, kteří můžou někomu ublížit, což vůbec není pravda. A ten koncept se zamýšlí nad tím, co je to vlastně normální mozek a jestli ty neurovývojové poruchy jako autismus a ADHD nejsou vlastně jen variantou normy.

K čemu se přikláníte vy, je neurodivergence jen jiná verze toho, jací lidé mohou být?

Můj názor je, že pokud člověk subjektivně vnímá obtíže ve fungování a kvalitě svého života v kombinaci s biologickým korelátem v mozku, který tam prokazatelně je, tak to spíše jako nemoc vnímám. Pokud tomu tak není, je to spíše varianta normy z mého pohledu. Celkově je to velký posun v tom, jak o něčem, co je medicínsky bráno jako nemoc, přemýšlíme. Ta diskuse je naprosto správná. Psychiatrie je pořád silně stigmatizovaná a spousta lidí vám doteď řekne, že psychické nemoci neexistují. To je z mého odborného pohledu nepochopitelné. Někdo to tak skutečně má a podle mě je to ze strachu. A že tu máme proud, který to normalizuje, a dokonce říká, že to může být výhoda nebo varianta normy, je vlastně hrozně fajn a důležité. 

Velmi se už prolíná i do medicíny a psychologie, pracujeme s tím. Mění se chápání neurovývojových poruch, zvláště u autismu, ale díváme se na to jako na spektrum nebo nověji jako na autistický profil. Mohu mít nějakou variantu, která mi bude překážet jen někde a jinde už vůbec. Nebo mohu mít i lehkou variantu, se kterou mohu dobře fungovat.