Příběh spisovatelky z Vítkovic, která terezínské děti neopustila ani na cestě do plynové komory

15

30

Aktuální čas00:00

Celková doba trvání23:32

V roce 1939 dorazil do Palestiny Zofi Mareni dopis od švagrové ze střední Evropy z protektorátu Böhmen und Mähren. „Milovala jsem své rodné město a nacházela v něm krásy, které jinak žádný člověk neobjevil, neboť Vítkovice jsou městem sice zajímavým, ale začouzeným a fádním. Jenže mně se ty komíny líbily a básnila jsem v záři ohňů, která večer barví nebe do ruda. Byla bych plakala dojetím nad každou ubohou vrbičkou, která vyrážela ze sutě na haldách. Nikdy jsem nechtěla odsud pryč! Pokud jde o lidi, milovala jsem je stejně a pro jejich nepříjemné vlastnosti, které mi občas bily do očí, hledala omluvu…“

Šestatřicetiletá autorka těchto řádků, sestra Zofiina manžela Oskara, toho času vyhnaná s rodinou z rodného města do tristních podmínek v Praze, netušila, že má před sebou už jen pět let života, jež ale naplní víc než jiní za mnohem více let.

Ilse přišla na svět ve Vítkovicích 11. ledna 1903 do německy hovořící židovské rodiny Moritze a Therese Herlingerových. Rodina v té době vychovávala z otcova prvního manželství Bettinu přezdívanou Mutzi, Erwina a Hertu. Moritz Herlinger se po ovdovění podruhé oženil s Therese rozenou Bellakovou a ta pak ještě porodila tři roky před Ilse syna Ernsta a čtyři roky po ní Oskara.

Matka Therese se přivdala do průmyslového města, ovládaného ocelárnami a doly rodiny Rothschildů, z Lipníku nad Bečvou na Přerovsku. I když se jako již starší nevěsta vdávala na nátlak do dohodnutého svazku, nebyla nikdy požadovaně submisivní a mezi Ilsinými rodiči to často jiskřilo.

Ilsin otec Moritz Herlinger si na dnešní adrese Výstavní 11, Ostrava-Vítkovice pronajímal a provozoval hostinec Erbrichterei neboli rychtu či fojtství. Osmičlenná rodina Herlingerových žila spolu se zaměstnanci a pomocnicemi v domácnosti v bytě nad lokálem.

Vítkovice v těch časech připomínaly kypící hrnec, ve kterém se vařil národnostní „eintopf“ českých, židovských, německých, polských, slovenských, maďarských a romských obyvatel. Tím, že se denně u hostince rojili mnohojazyční štamgasti, Herlingerovi vedle němčiny rozuměli a mluvili i česky a polsky.

Prvních deset let svého života Ilse vnímala jako zlaté časy. Neznala hlad jako hornické děti, poslouchala matku zpívající árie aspoň hostům, rozuměla si se sourozenci a bavila ji pestrost a ruch spojené s hospodou. V roce 1913 jednapadesátiletý Moritz Herlinger spáchal sebevraždu. Nadělal dluhy a doufal, že smrtí hmotnou situaci rodiny zachrání.

Pronajaté hospody se ze dne na den musela ujmout matka. Ilse nesla odchod otce ze všech sourozenců nejhůř. Traumatické období překonávala útěkem z reality k četbě. Hltala obrovské množství knih.

[ Odebírejte Plevel, kulturní tipy Vítka Svobody jako newsletter. ]

Ilsin o čtyři roky mladší bratr Oskar, který si v cizině změnil příjmení na Mareni, se na začátku třicátých let vystěhoval do Palestiny. Dožil se sta let a později se stal hlavním zdrojem vzpomínek na sestřina raná léta. Připomněl i legendární matčinu výtku: „Ilse se zase modlí před svou svatou knihovnou,“ když do čtení zabraná dcera nereagovala na její volání.

Hudební, společenská, soucitná i literární duše

Ustaraná matka nemohla přehlédnout, že po ní dcera zdědila absolutní hudební sluch. Viděla se v ní a podporovala ji, jak mohla. Ilse se tak postupně naučila hrát na klavír, kytaru, loutnu, mandolínu, balalajku a tahací harmoniku.

Oskar svoji sestru popisoval jako kombinaci „nerváka“ s jemným zjevem, za kterým se – když si něco umanula – skrývala ocelová vůle a disciplína. Kromě hudby a četby měla odjakživa slabost pro děti. K fojtství patřila i velká zahrada. Ilsina matka na ní nechávala každý podzim tábořit skupinu kočujících „cikánů“.

V roce 1917 se stalo, že na jejich zahradě při porodu zemřela jedna žena. Romové v těch dnech museli narychlo odjet, protože dostával povolení pobývat ve Vítkovicích jen na pár dní. Čtrnáctiletá Ilse právě ve škole absolvovala zdravotnický kurz péče o dítě. Spontánně sebevědomě slíbila romskému vdovci, že se o novorozeně postará. Až dodatečně to sdělila matce, které pak už nezbylo nic jiného než chlapečka dočasně do domácnosti přijmout.

Ilse se dítěti po příchodu ze školy skutečně celý rok svědomitě věnovala. Když se příští podzim kočovná skupina vrátila, Herlingerovi zdravého ročního chlapečka otci vrátili. Z vděčnosti daroval Ilse balalajku.

Byly nadané, cílevědomé, pracovité… Výjimečné osobnosti v pravém slova smyslu. Přesto jejich jména a to, co v životě dokázaly, zná dnes už jen málokdo. Narodily se v časech, kdy společenská ocenění a veřejná uznání příslušela téměř výhradně mužům. Příběhy akademiček, vědkyň, literátek a dalších žen z českých zemí, které se v 19. a 20. století dokázaly ve svém oboru prosadit, přinášíme v pravidelném pátečním seriálu Neprávem zapomenuté ženy.

Příště: pedagožka, propagátorka vzdělávání žen Zdenka Wiedermannová-Motyčková

Čtenářskou vášeň přetavila ve vlastní psaní a po otcově smrti přemluvila matku, aby jí předplatila měsíčník pro dívky Das Kränzchen (Věneček), který v jejím životě sehrál nečekaně důležitou roli. Kromě toho, že do redakce ve svých třinácti letech poslala svůj první příspěvek a ona jej hned otiskla, podala si v časopise i inzerát, ve kterém hledala kamarádku k dopisování. Dostala řadu odpovědí, ale nejdůležitější pro ni byla Lilian von Löwenadler.

Ilsina vrstevnice pocházela ze Švédska, její otec pracoval jako konzul na zastupitelství své země v Hamburku. Od počátku cítily silnou duševní spřízněnost a dopisovaly si až do Ilsiny smrti. Lilian několikrát navštívila rodinu Herlingerových a byla jí vnímaná jako další člen rodiny. Jejich velmi osobní dopisy se dají chápat i jako Ilsin deník a psychoterapie v nejhorších časech. Přátelství vyvrcholilo tím, že se Lilian těsně před válkou ujala spolu se svojí matkou Gertrud von Löwenadler Ilsina staršího syna a tím mu zachránila život.

S jídlem roste chuť. Ilsiny příspěvky začal tisknout i regionální německý deník Ostrauer Zeitung nebo Ostrauer Tagblatt, a četli ji tak i v Německu a Rakousku. Odtud byl už jen krůček ke knížkám. V pětadvaceti letech v roce 1928 debutovala ještě pod svým dívčím jménem Ilse Herlinger Židovskými pohádkami pro děti. Začínající autorce je vydal spisovatel a rabín Rubin Färber, který v roce 1919 založil v Moravské Ostravě specializované židovské nakladatelství a Ilse byla jeho první pokus s dětskou literaturou.

Kniha vyšla s kresbou na obálce od Ireho Edelsteina a s osobním věnováním mamince. „Tyto pohádky se skutečně vydařily po židovsku,“ napsal o nové spisovatelce pochvalně například vídeňský list Die Wahrheit.

O rok později vydala v témže nakladatelství Příběhy Mendela Rosenbusche, alegorický příběh o dobrosrdečném staříkovi, který měl kouzelnou minci, s jejíž pomocí se stával neviditelným, když chtěl anonymně konat dobro.

Knihy jí otevřely dveře do regionálního ostravského rozhlasu a pak i do německé sekce Československého rozhlasu v Praze, pro které napsala řadu rozhlasových her pro děti. Jako protipól práce pro děti spoluzaložila s dalšími intelektuálně laděnými přáteli počátkem dvacátých let i jakýsi kulturní klub. Vymysleli si pro něj šifrovaný název G .I. F. T.: „Geist, Intelligenz, Freundschaft, Treue“ – „duch, inteligence, přátelství, věrnost“. Jeho členové v něm vedli vášnivé umělecké a čím dál více také politické debaty.

Kromě toho navštěvovala i různé židovské spolky. Protože jí nikdy nestačilo být „jen“ řadovým členem čehokoliv, vedla sionistický dívčí tělocvičný kroužek, který se jednou týdně scházel i k přednáškám. Ve dvaceti letech ji zvolili místopředsedkyní Mezinárodní ligy žen za mír a svobodu. Vedle toho všeho jezdila s bratrem Oskarem na cyklistické výlety po okolí Ostravy a přinutila ho, aby jí dělal garde na maškarní plesy.

Soukromý život

V šestadvaceti měla na svém kontě knížky pro děti, řadu rozhlasových her a publikovaných textů v tisku a matka propadala panice, že zůstane na ocet. Bratr Oskar ve svých vzpomínkách vylíčil následující rozhovor. Ilse jí prý jednoho dne nečekaně sdělila, že se chce provdat. „Kdo to je? Advokát A, nebo advokát B?“ zeptala se matka. „Ani jeden, ani druhý, vezmu si Williho Webera!“ Okamžitě následovala matčina otázka: „A Willi Weber o tom ví?“ Ilse údajně odpověděla: „Vlastně neví. Ale já mu to řeknu, slibuju.“

Willi Weber se narodil v roce 1901 v Moravské Ostravě, kam jeho rodina přišla z Polska, z později tragicky proslulé Osvětimi. Jeho otec provozoval košer restauraci. Willi i jeho osm sourozenců se v otcově podniku naučili výborně vařit, což Ilse, která vaření nesnášela, kvitovala s nadšením. Dvojice se znala od dětství.

Budoucí manžel se jí ztratil na pár let z dohledu v Palestině. Odjezd plánoval už od puberty, proto se vyučil zahradníkem, protože předpokládal, že se tak v Palestině lépe uplatní. Devět let pak skutečně dřel v kibucu jako zemědělský dělník. Když se nakazil malárií, nezbylo mu než se vrátit bez peněz a s navždy podlomeným zdravím do mírnějšího středoevropského klimatu. Tak se znovu objevil v Ostravě, kde si ho Ilse vyhlédla.

Brzy po svatbě otěhotněla a 1. ledna 1931, v době, kdy i na Vítkovice těžce dopadla hospodářská krize, se jí narodil syn Hanuš. O tři roky později psala své přítelkyni Lilian von Löwenadler: „Dovol, abych tě s ním seznámila. Tomáš Weber‚ narozen 2. března 1934, váží 3,60 kg…. Já a všichni ostatní jsme očekávali holčičku, která se měla jmenovat Lilian Madlen. Malý Hanuš tím žil už celý půlrok, všechno pro sestřičku schovával a moc se těšil. Moc jsem brečela, když řekli: ‚Je to kluk.‘ Ani jsme pro něho neměli jméno, pak slavil narozeniny náš prezident, tak dostal jméno Tomáš.“

Ilse a Willi Weberovi se svými dětmi Hanušem a Tomášem. Foto: Wikimedia Commons

O chlapečkovi však už brzy mluvila jako o rodinném sluníčku a „zloději srdcí“. Ilse Weberová svou novinářskou, rozhlasovou a literární činnost po narození dětí utlumila. Sen o románu, kvůli kterému se dokonce odvážila psát si o radu svému obdivovanému spisovateli Karlu Čapkovi, skončil u ledu. V března 1936 psala své přítelkyni Lilian důvěrně: „Já jsem ve svém manželství šťastná, ale určitě bychom byli mnohem šťastnější, kdyby na tom byl Willi finančně líp a já si mohla vydržovat slečnu k dětem, abych měla víc času pro něj i pro sebe a nebyla k smrti unavená, když večer přijde domů. To je totiž u nás bolavé místo. Já bývám tak vyřízená, že večer chci už jen spát, zatímco takový mužský chce mnohem víc…“

Willi nebyl líný. Jen ho po prodělané malárii trvale trápil silný ischias, což ho omezovalo. Po svatbě si vybudoval malou inkasní kancelář, která se ale rozjížděla pomalu, a když už začala prosperovat, přerušil její činnost rozpad Československa. Ilse komplikovalo život i to, že její matka Williho brala jako partii pod její úroveň a dávala mu to najevo. Přes podceňování ze strany své tchyně nakonec sehrál naprosto zásadní roli v tom, že se na Ilse nikdy nezapomnělo. Zachránil její tvorbu a do své smrti pečoval o její památku.

Konec bezstarostných časů

Rodinné spory začaly být malicherné. Dopisy kamarádce, ve kterých často rozebírala svoje dilema mezi láskou k dětem a touhou tvořit, měnily tón. Bezproblémovému soužití různých národností ve Vítkovicích, zdecimovaných hospodářskou krizí třicátých let, odzvonilo.

„Já mám ráda svou vlast s téměř bolestnou vroucností, jsem Čechoslovačka tělem a duší a nejsem o nic horší než ti, kteří nás Židy líčí jako méněcenné, špatné, zpustlé,“ svěřuje se Lilian smutně. V dalším dopise si stěžuje, jak se jí bývalé německé kamarádky, ale i lidé, kterým její rodina pomáhala, začínají vyhýbat.

„S Němci jsme žili v míru a v přátelství. Od počátku Henleinova hnutí jsou všichni Hitlerovými stoupenci. Neznám tu nikoho z Němců, s nimiž jsem se ještě nedávno přátelila, kdo zamilovaně nepokukuje po Německu.“

Měnili se i Češi. „Češi se teď diví, jak ještě můžeme mluvit touhle řečí, když nám Němci tolik ubližují. A zároveň se nám posmívají, když se snažíme mluvit česky: Koukejte na ty Židy, ti se ale umějí přizpůsobit!“

První nabídku od kamarádky, aby k ní poslala děti na prázdniny, Ilse odmítá: „Věc se má tak, že dám Hanuše na delší dobu pryč jedině v tom případě, kdyby byl pro něj pobyt doma nemožný, čemuž dosud není a s boží pomocí nikdy nebude.“ V březnu 1938 už otevřeně žádá o pomoc. „Myslím, že na Willim a na mně už tolik nezáleží. My musíme udělat všechno, co je v našich silách, abychom mohli dostat děti do zahraničí. A proto taky tvé, možná letmo vyslovené pozvání, abych k tobě poslala Hanuše, beru vážně.“

Zábor Sudet skončil 10. října 1938. Davy zoufalých uprchlíků vyšroubovaly v Praze a v Brně ceny pronájmů do závratných výšin. Weberovi měli podle Ilsiných slov štěstí, protože byt ještě našli, ale jak přituhovalo, několikrát se museli stěhovat.

S novinářskou a uměleckou činností byl konec. Ilse brala jakoukoliv možnost přivýdělku. „Pro jeden obchod šiju sáčky na mýdlo a houbu z Billrothova batistu (jemná tkanina používaná ve zdravotnictví, pozn. red.). Je to spousta bídně placené práce. Třicet haléřů za kus. Včera a dnes jsem udělala za deset hodin sto kusů, a to mi maminka, Willi, a dokonce i Tomík pomáhali…“ vysvětluje přítelkyni Lilian v dopise.

Jindy jí píše: „Dnes jsem byla pilná jako včelička a ušila na chlup přesně třicet stejných tašek.“ Aby přišla na jiné myšlenky, přihlásila se jako dobrovolnice do dětského útulku při Židovské obci.

Ilse Weberová. Foto: Wikimedia Commons

Po letech zase vytáhla kytaru. „Je to tak krásné, když začnu hrát a děti se rázem seběhnou a začnou se mnou zpívat! Špetka hudby jim pokaždé zvedne náladu,“ psala své přítelkyni. V prosinci 1938 byla už ale strachy bez sebe. „Češi bohužel musí skákat‚ jak Němci pískají. Co si myslíte o konzulátech‚ na kterých zoufalým lidem, kteří byli odsunuti bez prostředků, na otázku: ‚Co máme dělat?‘, odpovídají slovy: ‚Pro mě za mě se oběste‘. Nebo: ‚Máte ještě přece kohoutek od plynu.‘“

Weberovi horečně připravují staršího Hanuše na odjezd do zahraničí. Ideální dobu promeškali, plánovaný soukromý odvoz už není možný. Nakonec devítiletý Hanuš odjel do Londýna jedním z „Wintonových vlaků“. Oproti původnímu plánu, že bude v Lilianině rodině, se ho nakonec ujímá její matka Gertruda von Löwenadler ve Švédsku. Věnuje mu maximální péči a lásku až do konce války.

Šestiletý Tomáš trpěl opakovanými záněty středního ucha, byl často nemocný, a proto se ho Ilse neodvážila pustit spolu s bratrem. Manželé Weberovi bojovali o získání povolení vyjet do Palestiny, Švédska, Argentiny, na Haiti, do Brazílie i Číny, ale rozhoupali se příliš pozdě. „Jsme jako myši v pasti. Ven se nedá vyjít žádnou stranou,“ zoufala si Ilse v dopisech.

Patnáctého března 1939 nacisté obsadili zbytek Československa a klec spadla definitivně. Židovský publicista Pavel Eisner po válce označil toto období za „předpeklí“.

Na Ilse s manželem, dítětem a matkou Therese, která teď s nimi žila, dopadalo stále víc omezení. Nesměli vycházet z domu po osmé hodině večerní. Nesměli opustit Prahu. Nesměli navštěvovat restaurace, biografy, divadla, parky, hřiště, městské lesy, řídit auta. V tramvaji jezdili jen v její zadní polovině. Čas nákupů pro Židy byl omezený na určitou dobu s tím, že jim obchodníci nesměli prodávat ovoce, cukrovinky, sýry, ryby, drůbež. Přišli o rádio a Ilse musela odevzdat i psací stroj.

O kvalitě bydlení vypovídá její dopis do Švédska, kdy „tetě Gertrudě“ popisuje realitu tak, jak je, zatímco Hanušovi vybírá humornější stránku života v protektorátu. „Milá teto Gertrudo,“ píše Ilse 25. března 1941, „v příštích dnech se do našeho bytu přistěhuje další tříčlenná rodina. Pak budou ve čtyřech pokojích čtyři rodiny a kromě toho v pokoji pro služky jedna slečna. I kdybychom si byli sympatičtí, bez určitého rozruchu se to neobejde, a tak nervy dostávají zabrat.“

Syna se naopak v dopise vesele ptá: „Hanušku‚ jak by se ti líbilo hrát si na hřbitově?“ Tomášek se, stejně jako jiné děti, chodí proběhnout na Starý židovský hřbitov, protože nikam jinam nesmí. Už ani do školy.

Terezínská dětská marodka

Jako „poslední bydliště před deportací“ Weberových je v evidenci pražské Ústředny pro židovské vystěhovalectví a transportních seznamů uvedena adresa: Praha 1, Norimberská ulice č. 10 (dnes část Prahy 2, Vinohrad). Do terezínské pevnosti Weberovi odjíždějí 8. února 1942.

„Z Ilse se v posledním roce našeho pražského pobytu stal už uzlíček nervů. Život byl víc než těžký, práce ji neuspokojovala a vyhlídky na lepší, klidnější život se rovnaly nule,“ popsal po válce Willi Weber svému synovi Hanušovi matčin stav před deportací. „V den, kdy nás povolali do transportu, se s ní však stala proměna, která jí vydržela až do konce. Jistota, že může v ghettu pomáhat, jí dodávala sílu a smysl.“

Ilse se okamžitě po příjezdu přihlásila jako ošetřovatelka a ujala se vedení dětské marodky. Pod pojmem „dětská marodka“ si představme místnost s osmi polámanými postelemi bez matrací, bez ložního prádla, bez jakýchkoliv pomůcek. Teprve časem získala pro marodku velký sál s 26 postelemi.

Kdekoliv to šlo, Ilse vyžebrala nebo „šlohla“ – podle eufemistického terezínského výrazu pro vypůjčování si věcí na neurčito – všechno možné, co přispělo ke zkrášlení marodky. Jeden akademický malíř vyzdobil sál těmi nejhezčími pohádkovými motivy.

Ilse „své děti“, aspoň ty, které nestonaly vážně, po celý den zaměstnávala hudbou. Zpívalo se a hrálo. Pod jejím vedením skládali malí pacienti básničky, písničky a divadelní kousky, které potom, hlavně o svátcích, předváděli publiku. „Sotva se asi našly nešťastnější děti než ty ‚zdravé‘, které musely odejít,“ dodává k tomu Willi Weber ve vzpomínkách. Kromě toho téměř každý večer po dvanáctihodinové pracovní době navštěvovala s kytarou a se svými verši různé jiné marodky a ubytovny a povzbuzovala i dospělé.

Zde také vznikla dnes prakticky po celém světě známí ukolébavka Wiegala.

„Sílu její práce a charakteru je potřeba vnímat v souvislostech s životními podmínkami,“ vysvětluje německá historička Ulrike Migdal. Terezínská pevnost byla ponuré místo. V Terezíně žily původně čtyři tisíce lidí. Po přeměně v „město věnované Židům“ se v něm jednu dobu tísnilo nějakých šedesát tisíc vězňů. Třicet tisíc jich zemřelo hlady, nejčastěji staří lidé. Sto deset tisíc lidí Terezínem projelo, pokračovalo v transportech dál a konce války se z tohoto množství dožilo pouhých deset tisíc lidí.

Jídlo obnášela brzy ráno černá břečka, v poledne shnilé brambory s krmnou řepou a večer zase nějaký nedefinovatelný nápoj. Chleba málo. Willi Weber se později zmiňoval i o fenoménu, o kterém se z piety k danému místu nikdy nemluvilo. „V samotném ghettu se hodně kradlo a vůbec se tam naprosto změnilo chápání morálky. Byla to doba slouhů a ostrých loktů. Jen tenhle typ lidí se dokázal všude prosadit.“

Bůh nemůže být všude

Počátkem října 1944 oznámila terezínská komandatura Willimu Weberovi, že je zařazený do transportu na práci do německého města Gleiwitz, dnes Gliwice ležící v Polsku. Cynicky mu slibili, že si bude moci s manželkou a synem dopisovat. Po dvou letech v ghettu ale nacistům nevěřil vůbec nic.

V té době pracoval jako zahradník a pak i městský hlídač parku, který měli nacisté předvádět jako vzor Červenému kříži. Neváhal. Tajně se sešel s Ilse a vyzvedl od ní všechny písemnosti i notové záznamy, které měla u sebe. Nacpal je do režného pytle, který zakopal pod zem v kůlně. Nedůvěřoval nacistům správně, poslali ho do Osvětimi. Odtud jej ale přece jen převezli do tábora Gleiwitz, kde se dočkal osvobození.

V Terezíně nakonec nezůstala ani Ilse. Když se dozvěděla, že do transportu jde nejen manžel, ale i děti, o které na marodce pečovala, dobrovolně se přihlásila jako jejich doprovod. Spolu s ní vyrazil na cestu i Tomáš. O posledních chvílích své matky se dospělý syn Hanuš dozvěděl až léta po válce při jedné návštěvě Německa. Náhodně se setkal s terezínským spoluvězněm svých rodičů.

Dotyčný muž přijel do Osvětimi v transportu před Ilse. Nacisté ho jako bývalého sportovce zařadili do takzvaného Sonderkommanda, skupiny vězňů, která vytahovala zavražděné z plynových komor a vozila je ke krematoriím. Měli přísný zákaz mluvit o tom, co dělají, s jinými vězni.

Při Ilsině příjezdu stál shodou okolností poblíž lidí rozřazovaných na smrt a nikde na dohled nebyl dozorce. Zahlédl Ilse se skupinkou dětí a synem. Když k nim došel, Ilse ho hned poznala. „‚Je pravda, že se smíme po cestě osprchovat?‘ zeptala se. Nechtěl jsem jí lhát, tak jsem odpověděl: ‚Ne, tady nejsou žádné sprchy, ale plynová komora. Běž co nejrychleji, posaď se s dětmi na podlahu a dejte se do zpěvu. Tak se nadýcháte plynu rychleji. Jinak vás ostatní ušlapou k smrti, až vypukne panika.‘“

Ilsina reakce byla neočekávatelná. Jaksi nepřítomně se usmála, jedno z dětí objala a řekla: „Takže se nebudeme sprchovat…“ Jednačtyřicetiletá Ilse Weberová zahynula s devítiletým synem Tomášem a ostatními dětmi 6. června 1944.

Stručně

• Ilse Weberová, židovská spisovatelka z Vítkovic, byla nadaná hudebnice, autorka dětských knih, her pro rozhlas a básní s hlubokým citem pro děti.

• V mládí propojila vášeň pro četbu a psaní s angažovaností v židovských a mírových spolcích, později založila rodinu s Willim Weberem a měla dva syny.

• Po nástupu nacismu rodinu zasáhly zákazy a bída, Ilse poslala staršího syna Hanuše do bezpečí, sama s manželem, mladším synem a matkou skončila v pražském „předpeklí“ a pak v Terezíně.

• V terezínském ghettu vedla dětskou marodku, sháněla pro děti vše potřebné, léčila je hudbou a vlastními písněmi; zde vznikla i její ukolébavka Wiegala.

• Když byly děti z marodky zařazeny do transportu do Osvětimi, Ilse se dobrovolně přihlásila jako jejich doprovod a spolu s devítiletým Tomášem s nimi zahynula v plynové komoře.

• Manžel Willi Weber válku přežil, zachránil její rukopisy a noty a postaral se o to, aby se na tvorbu a příběh Ilse Weberové nezapomnělo.

Autorka je ilustrátorka, spisovatelka a publicistka. Vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ateliér knižní ilustrace a grafiky u profesora Jiřího Šalamouna. Vydala přes dvacet knih, v poslední době si je píše i ilustruje. Mimo jiné se zaměřuje na ženy – průkopnice, solitérky, tiché hrdinky –, které jdou často hlavou proti zdi. Letos jí vyšla kniha Malířky – 48 jmen, která nezapadla v dějinách umění psaných muži.

 

Tento článek čtete zdarma díky předplatiteli: Gabriela Pokud Vám nestačí jeden, prohlédněte si nabídku předplatného