Odvrácená tvář zeleného čaje

Člověk vytvořil s čajem pevné přátelství. Jedni rádi posedí s šálkem lahodného čaje večer, když se vzpamatovávají z hektického pracovního dne, přemýšlejí o ušlechtilých věcech a je jim dobře; jiní mají z čaje neúnavného spolupracovníka a průvodce probdělými nocemi u psacích stolů. Ti druzí by jen stěží uvěřili, že jim hrozí nečekané nebezpečí, ba že jim jde přímo o život.

"Domnívám se, že každý, kdo se dává do vážného psaní, udržuje se, jak řekl kdysi jeden můj přítel, něčím ,v chodu' - buď čajem, kávou nebo tabákem. Jsem přesvědčen, že při takovém zaměstnání dochází k hmotné ztrátě, kterou jest nutno každou hodinu nahrazovati, nemáme-li se státi příliš roztržitými a nemá-li duch takřka opustiti tělo, nejsa stále napomínán vnímáním, že musí zachovati souvislost. Pociťoval jsem silně tuto potřebu a také jsem ji ukájel. Čaj byl mým společníkem - zprvu obyčejný černý čaj, připravovaný obvyklým způsobem a nepříliš silný. Pil jsem ho značné množství a ustavičně jsem jej zesiloval. Nikdy jsem z toho nezpozoroval žádné příznaky. Pak jsem se dal do pití zeleného čaje. Zamlouval se mi mnohem lépe, neboť čistil a zesiloval myšlenkové schopnosti. Potom jsem jej pil velmi často, ale ne silnější, než si jej lidé připravují pro lahodnou chuť. Psal jsem mnoho, sedával jsem hodně dlouho do noci a připravoval jsem si čaj dvakrát až třikrát mezi jedenáctou hodinou noční a druhou nebo třetí hodinou ranní, v kterouž dobu jsem se ukládal ke spánku."

To vypráví vikář Jennings v povídce Zelený čaj, kterou před bezmála stopadesáti lety napsal irský spisovatel Joseph Sheridan Le Fanu. Vikář je muž moudrý a sčetlý, jednoho dne je však vyveden z rovnováhy - v omnibuse se k němu přidá opice a už jej neopustí.

"Je to malá, dokonale modrá opice. Má jednu zvláštnost, a tou je její lotrovská povaha, neskonale lotrovská povaha. V prvním roce vypadala, jako by byla truchlivá a nemocná. Ale pod touto nevrlou únavou se vždy skrývala silně zlomyslná a bdělá povaha. Po všechen ten čas jednala jakoby podle plánu. Nespustila ze mě nikdy očí."

Z neškodného zvířete se postupně stává zlý pronásledovatel, který nakonec i mluví a nenechá se z vikářova mozku vypudit ani modlitbou. Vikář se opice nezbaví, jeho život se mění v duševní utrpení a nakonec končí smrtí. Vypravěč celé povídky k tomu dodává:

"Znáte mé pojednání ,Základní mozkové funkce'. Dokázal jsem tam, myslím, na nesčetných faktech velikou pravděpodobnost nervové cirkulace žil a tepen. Srdcem této soustavy - uvažujeme-li takto - je mozek. Fluidum, které se z něho šíří jistými nervy, vrací se k němu jinými nervy ve změněném stavu; a podstata tohoto fluida je spirituální, třebaže nikoli nematerielní, stejně jako podstata světla nebo elektřiny. Různé špatné návyky, k nimž náleží i pravidelné požívání zeleného čaje, působí na kvalitu tohoto fluida a častěji ještě na jeho rovnováhu. Toto fluidum máme totiž společné s duchy, a když dojde k přesycení hmoty mozku nebo některého nervu, spojeného s vnitřním smyslem, utvoří se tím obnažená plocha, na niž netělesní duchové mohou působiti: takto vznikne více méně účinné spojení s nimi."

Ať už tedy pijete první nebo patnáctý šálek zeleného čaje, opatrně se ohlédněte. Možná i za vámi už stojí modrá zlomyslná opice... Z překladu Fr. Bommera vybral a upravil JK