Trvá stejně dlouho jako cesta rychlíkem Berliner z Prahy do Ústí nad Labem a také se na této trase odehrává. Nová inscenace ústeckého Činoherního studia Jídelní vůz, jejímž autorem je umělecký šéf scény David Šiktanc, bere publikum na cestu, kde se toho – podobně jako na trati – mnoho stane, mnoho načne, ale jediného završení, kterého lze dosáhnout, je příjezd do cílové stanice.
Jídelnímu vozu velí Vrchní v podání Jana Plouhara, jemuž cestu krátí a znepříjemňují hosté, kteří se vkrádají jak do vagonu samotného, tak do jeho představ a vzpomínek. Zatímco Vrchní zůstává na místě, vše ostatní je v pohybu: myšlenky, hosté i krajina kolem vlaku. Představení od prvních minut vtáhne a nesmírně baví, jak díky herecké přesvědčivosti, tak epizodickému charakteru, kdy do restaurace na kolejích přicházejí nejrůznější hosté, aby tu zažili setkání vítaná, nevyžádaná, obohacující i nebezpečná.
Fenomén jídelního vozu coby vlajkové služby Českých drah zpopularizoval spisovatel Jaroslav Rudiš a David Šiktanc na něj plynule navazuje. Jídelní vůz se proměňuje v hrabalovsky rovnostářskou hospodu na kolejích, kde se neurvalí dělníci, kteří to přehnali s alkoholem, spící trampové nebo byznysmeni mísí s mezinárodní klientelou, která má nejspíš namířeno do Berlína na techno. Klipovitost se tu střídá s nostalgií po časech spolehlivých dieselových mašin, které by měly ustoupit koridoru rychlodráhy, jež připomíná spíše leteckou dopravu. S jejím příchodem se bude poroučet i samotná existence jídelních vozů.
Ačkoli se jedná o svižnou komedii s obrovskou koncentrací gagů, přesně odpozorovaných reálií a replik, Šiktanc vyhmátl jídelní vůz jako symbolické místo, kde se z někdejšího výdobytku moderního cestování stává anachronismus. Ten musí ustoupit ještě akcelerovanější době, v níž se stolování s ubíhající krajinou za okny jeví jako přežitek. Publikum společně s Vrchním brzy smutně pochopí, jak se soumrakem jídelních vozů zmizí i ony nečekané interakce během cesty. A z lidí, kteří se potkávají, se stanou jen ti, kteří projíždějí.
Pavel Turek