„Tohle nemohla navrhnout ženská.“ První česká sochařka bořila dobové předsudky svou prací i šťastným manželstvím

Denisa Prošková

Karla Vobišová-Žáková (1887–1961) s bustou své matky. Foto: archiv rodiny

Karla Vobišová se narodila 21. ledna 1887 v jihočeském Kunžaku v době, kdy české země patřily k Rakousku-Uhersku. Na svět přišla jako třetí ze třinácti dětí mlynáře Františka Vobiše a jeho ženy Marie. Žádný z jejích sourozenců neprojevil takovou originalitu a odhodlanost zařídit si život po svém jako ona.

Karlino dětství se v ničem nelišilo od postavení starších dcer v rodinách se spoustou dětí. Jako třetí nejstarší postupně přebírala stále víc matčiných úkolů. Později vzpomínala, že už v devíti letech musela zvládnout sama uvařit oběd pro celou početnou rodinu. Nikdy neměla čas chodit sportovat, přesto celý svůj sochařský život těžila z výborné fyzické kondice. Nabrala ji právě z obrovského množství fyzické práce, která se na ni valila od nejútlejšího věku.

Vobišovi byli hluboce věřící. Ovlivňovali tím výchovu všech svých dětí. U Karly se obraz vzorné, zbožné křesťanské dívky sloužící pokorně druhým přetavil do svérázné podoby.

O žádné ženě sochařce nikdy v životě neslyšela. Podle knižních vzpomínek jejího syna Karla Václava Žáka jí život změnil vlastně banální okamžik.

Jednoho dne – v době puberty – doprovázela místo své těhotné matky nemocnou mladší sestru k lékaři. Aby se dítě nebálo, stoupla si Karla těsně k němu a pozorovala, jak lékař polosvlečenou sestřičku vyšetřuje. S úžasem si uvědomila, jak je lidské tělo dokonalé, funkční i krásné zároveň. Najednou prý ucítila vnuknutí: jejím úkolem na tomto světě je božskou dokonalost lidského těla zkoumat a oslavovat uměleckým ztvárněním.

Výstřednost tohoto nápadu si Karla sice uvědomovala, ale zároveň si nemohla pomoct. Život s dvanácti sourozenci, mezi kterými se musela prosadit a obhájit svoji pozici, ji vytrénoval stát si za svým. Umět se diplomaticky vymezit vůči tehdy všeobecně protežovaným synům se zase naučila díky bratrům.

Tyto zkušenosti se jí později v ryze mužském prostředí hodily. Nebála se ho a pohybovala se v něm velmi přirozeně.

Jako mlynářská dcerka nikdy nehladověla, ale o nějakém rozmazlování nemohla být řeč. To jí zase pomáhalo překonávat období nedostatku bez pocitů paniky nebo křivdy. Ve škole se i přes zapřažení v domácnosti od první třídy výborně učila, milovala kreslení, vášnivě ráda četla, bavila ji i matematika. Zároveň byla velmi manuálně zručná.

Rodný Kunžak je městečko v malebné oblasti zvané Česká Kanada. Kraj mezi Jindřichovým Hradcem, Dačicemi a Telčí plný skal, kamenů, lesů a rybníků svou krásou ovlivnil její estetické i vlastenecké cítění. Když se všechny tyto faktory spojily dohromady, získávala nenápadně a neplánovaně ideální průpravu pro nelehký umělecký život.

 

Vídeňská epizoda

Otec měl naštěstí pro její svéráznost pochopení. U všech svých dětí, a to i dcer, trval na tom, aby mluvily německy. Jižní Čechy sousedí s Rakouskem. Když bylo Karle třináct let, domluvil jí, aby se procvičila v jazyce jako chůva v rodině vídeňského lékaře. Službu s bohatou předchozí praxí starší sestry v davu mladších sourozenců zvládala lehce a ke spokojenosti svých zaměstnavatelů.

Ve volném čase se samotářsky procházela po Vídni. Město plné kostelů, soch i historických budov zdobených složitými kamenickými ornamenty ji definitivně utvrdilo v jejím rozhodnutí. Po návratu domů si se svolením otce dojednala lekce modelování v ateliéru sochaře Břetislava Kafky v Červeném Kostelci. Jinou možnost než soukromé hodiny jako dívka ani neměla.

Karla Vobišová-Žáková. Foto: archiv rodiny

Kafka měl jakožto syn kováře, který si svůj sen věnovat se sochařství také tvrdě vybojoval, pro Karlinu umanutost pochopení. Kromě práce s kovem – protože se u otce původně učil kovářství – byl skvělý kameník a řezbář. Víc než umění ho ale proslavilo léčitelství, hypnotizérské schopnosti a bádání v oblasti parapsychologie. V duchovně založené Karle probudil zájem i o tyto „ezoterické“ disciplíny.

V roce 1911 oslavila Karla Vobišová čtyřiadvacáté narozeniny. Věk, v němž už její vrstevnice měly děti a u svobodných dívek se rodiny smiřovaly s tím, že jim zůstanou na krku nebo si je vezme nějaký vdovec jako služku a pečovatelku k osiřelým dětem. I její rodina už počítala s tím, že se nejspíš neprovdá, a zřejmě proto jí nebránila, aby se přihlásila na C. a k. odbornou školu sochařsko-kamenickou v Hořicích.

Sice jen jako hostující hospitantka, ale tehdy byla po Blaženě Borovičkové-Podpěrové teprve druhou ženou, která se zde chtěla stát kamenicí. Břetislav Kafka Karlu Vobišovou připravil k přijímacím zkouškám natolik kvalitně, že ji pro mimořádný talent přijali rovnou do druhého ročníku.

Zatímco se profesoři báli, že práci nezvládne fyzicky, rodina se strachovala o její dobrou pověst, když se jako svobodná dívka ocitne v prostředí dospívajících chlapců a mladých mužů. Nakonec se Vobišovi shodli, že co mohla pochytit výchovou, pochytila – teď se s pomocí boží ukáže, jak obstojí a ochrání si svoji čest sama.

Karla školu dokončila ještě během první světové války. Vedení školy jí tehdy po závěrečných zkouškách nabídlo, aby zde ještě v následujícím roce učila. Nabídka přišla víc než vhod. Vyřešila jí v hladových válečných časech bydlení i obživu a měla kde tvořit. A především se tiše a poněkud překvapivě zamilovala.

Na uměleckých školách se většinou nescházejí tuctoví lidé. Svérázná kamenice zaujala mnohem mladšího Josefa Žáka (1899 – 1980), který byl také absolventem hořické školy. Z plachého kamarádství, které kvůli velkému věkovému odstupu důsledně tajili, se začalo rodit něco hlubšího. Společně probírali své umělecké plány do budoucna.

Na vysoké školy v té době odcházela jen dvě procenta mladých lidí z celé populace a se ženami univerzity zkušenost neměly téměř žádnou. Josef snil o Akademii výtvarných umění, tam ale Karla jako žena přístup neměla. Zbývala jen Uměleckoprůmyslová škola, dnešní Vysoká škola uměleckoprůmyslová.

Té sice chyběl akademický status, ale s akademií soupeřila a především už v roce 1917 otevřela poprvé brány i dívkám. Když zamilované dvojici přišla zpráva, že je přijali oba, vzala to zbožná Karla Vobišová jako dílo boží prozřetelnosti. Zasnoubili se, ale na svatbu bez zázemí, prostředků a perspektivy zatím nemohli ani pomýšlet.

 

Báječná léta na UMPRUM

Pedagogové na Vysoké škole uměleckoprůmyslové Štěpán Zálesák, Stanislav Sucharda a Bohumil Kafka netrpěli předsudky. Karla Vobišová si dávala velký pozor, aby nedávala za pravdu obavám, že jako jediná studentka sochařského ateliéru vnese do vyučování neklid. Profesoři, které přesvědčila talentem, jí fandili. Od prvních semestrů jí zadávali složité úkoly, na kterých rostla.

Bohumil Kafka jí svěřil už během studií první velké zakázky. Patřil mezi ně třeba pískovcový pomník padlým z první světové války v Nové Pace. Dodnes je zcela unikátní svojí kompozicí. Mladá sochařka nevymodelovala klasickou stojící sochu, ale padlého vojáka.

Nová Paka, pomník padlých v první světové válce. Foto: Wikimedia Commons

O „dívce, která sochá jako chlap“, referovali profesoři v zahraničí. Doporučili, aby ji v letech 1919 až 1920 přijali na stáž nejprve v Mnichově a pak i u profesora Antona Hanáka na vídeňské akademii. Šlo o privilegia, kterých se dostávalo jen nejlepším z nejlepších studentů. Karla Vobišová si tím studia zase o něco prodloužila. Když si tedy v roce 1924 konečně brala Josefa, vedle pětadvacetiletého ženicha kráčela sedmatřicetiletá žena.

Jak studentská svatba probíhala, znala z vyprávění sochařčina vnučka Josefína Žáková: „O přestávce si odběhli na Staroměstskou radnici na rychlý obřad. Dali si obložený chlebíček a pak se vrátili zpátky do svých škol na vyučování.“ Velký věkový rozdíl budil jedovaté poznámky. Přátelé manželů Žákových i jejich bývalí spolužáci později vzpomínali, jak mimořádně byli oddaní jeden druhému. Josef svoji Karlu miloval a obdivoval. Vnímal ji jako tu talentovanější z nich dvou a maximálně ji podporoval.

 

Dobu předběhl i manžel

Devět měsíců po svatbě se jim narodil první syn Přemysl. Vobišová-Žáková‚ díky svým stážím stále ještě studentka, se coby matka stala ve škole raritou. Když byly Přemyslovi tři roky, pařížská Akademie krásných umění ji vybrala na stáž do ateliéru malíře a sochaře Antoina Bourdella, žáka proslulého Augusta Rodina.

Ve dvacátých letech minulého století by málokoho napadlo, že by manžel matce jejich dítěte něco podobného „dovolil“. Ještě unikátnější a pikantnější na celé situaci bylo, že nabídku dostala v manželství dvou lidí ze stejného oboru žena. Většina mužů by takovou „potupu“ nezvládla. Josef naopak Karlu přemlouval, aby si tuto příležitost nenechala ujít. Odjezd do Paříže jí takřka nařídil. S pomocí příbuzných se o malého Přemysla svědomitě staral a své ženě posílal do Francie peníze.

Manželé si každý týden psali dopisy, a když se po roce sochařka, nabitá novými zkušenostmi a zážitky, vrátila, odstěhovali se do bytu v domě na pražském Rašínově nábřeží. Výběr bydlení souvisel s tím, že si v domě mohli pronajmout i podkrovní prostory pro ateliér. V tomto domě se jim narodil i druhý syn Karel mladší. Sochařka s rodinou na této adrese žila a tvořila až do smrti.

Pronájem bytu a ateliéru v centru Prahy působil honosně. Jednalo se ale o jediný rodinný luxus a tak trochu i reklamní tah kvůli klientele. Vobišová-Žáková v roce 1931 sice vyhrála v silné konkurenci soutěž o mramorový pomník spisovatelky Elišky Krásnohorské, který stojí v parku v západní části pražského Karlova náměstí, ale ve skutečnosti se rodina tak tak uživila.

Socha Elišky Krásnohorské v parku na pražském Karlově náměstí. Foto: Matěj Baťha, Wikimedia Commons, CC BY-SA

Se spisovatelkou, která se odhalení svého pomníku nedožila, se sochařka přátelila. A opět projevila svoji originalitu: socha nemá podstavec, stojí jen mírně nad zemí na mramorové desce, aby působila dojmem, že se šla po parku jen tak projít.

Kromě ní ztvárnila i další české osobnosti osobnosti jako třeba Boženu Němcovou, Fráňu Šrámka nebo Otokara Březinu. Rozhodně se ale Žákovi v penězích netopili.

Soutěží, při nichž se získávaly zakázky, se sochaři zúčastňovali zdarma nebo jen za symbolické skicovné. I ten, kdo vyhrál, se o proplacení záloh na materiál a honorář často dohadoval i řadu měsíců. Josef Žák kvůli aspoň nějaké finanční jistotě přijal místo asistenta u profesora Jana Štursy na Akademii výtvarných umění. Což ovšem znělo mnohem prestižněji, než jak to bylo ve skutečnosti platově ohodnoceno.

Pro Josefa Žáka to v podstatě znamenalo téměř se vzdát vlastní tvorby. Když neučil, pomáhal se sochami své ženě i jiným kolegům. Zatímco starší syn Přemysl už chodil do školy, mladší Karel trávil s maminkou spoustu času v ateliéru.

Karla Vobišová-Žáková nedělala jen velké věci, ale i zakázky čistě pro obživu. Mladší syn ji doprovázel na pochůzkách za mohovitými zákaznicemi, jejichž děti portrétovala. Ona se pak vymlouvala, že zrovna ten den nedorazila k synovi chůva, a pak tiše poslouchala litanie, jak je služebnictvo nespolehlivé.

Ale i na drobnější práce nikdy neodbývala. Dodnes jsou kritikou vysoce ceněny právě její busty dětí. Portrétovala své syny, děti přátel, známých i cizích, bohatých zákazníků. Z finančně nejvypjatějších časů rodiny se dochoval i zápis exekutora, který si poznamenal, že z bytu umělců nebylo co odnést.

 

Nevěřící Max Švabinský

V roce 1937 se Karla Vobišová-Žáková zařadila mezi desítku sochařů, kteří se anonymně zúčastnili soutěže o náhrobek svatého Vojtěcha, Radly a Radima, dílo určené pro kapli Svatovítského chrámu na Pražském hradě. Hodnotitelé návrhů, kterým předsedal jeden z nejvýznamnějších českých umělců 20. století Max Švabinský, tehdy pronesli památnou větu: „Tohle nemohla navrhnout ženská!“

Sousoší svatého Vojtěcha, Radima a Radly v Katedrále svatého Víta. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Soutěž vyhrála a brala ji jako vyvrcholení své kariéry. Práci na sousoší už ale ovlivnilo vypuknutí druhé světové války. Těsně před jejím koncem došlo k události, kterou Karla s Josefem opět přijali jako boží zásah shůry.

„Babička zrovna pracovala v ateliéru na náhrobku, když na dům dopadla letecká bomba,“ vzpomínala vnučka Josefína Žáková. „Naštěstí nevybuchla a babička kolem ní vyběhla na schodiště a utekla do bezpečí.“

V roce 1947 arcibiskupství umístilo hotový model sousoší, připravený k odlití, do svatovítské katedrály. To už se ale k moci dostali komunisté. Rodina si jej stihla na poslední chvíli odvézt a na dlouhá léta ukrýt. Sousoší bylo odlito až po změně poměrů, v roce 2018. Bohužel s pachutí nedůstojných soudních pří mezi sochařčinými dědici a pražským arcibiskupstvím.

Politickými změnami v roce 1948 skončila etapa největšího tvůrčího rozmachu Karly Vobišové-Žákové a pozvolna upadala v zapomnění. Odmítala tvořit budovatelské plastiky poplatné době i tajit svoji víru a stáhla se do sebe. Pracovala za symbolické honoráře, z lásky a potřeby tvořit.

„Jako každý velký umělec byla posedlá tvorbou,“ vzpomínala na babičku v jednom z mála rozhovorů v tisku její vnučka Josefína Žáková. „Od rána do večera trávila všechen čas ve svém ateliéru. Pracovala v podstatě až do své smrti. I když už nemohla na nohy, tatínek jí pomohl vyjít schody z bytu do ateliéru, aby mohla tvořit.“

Karla Vobišová-Žáková ještě v roce 1960, tedy nedlouho před svou smrtí, dokončila sochu Réva z kararského mramoru, která zdobí ostrov Kampa. Pražané znají tento něžný akt spíš pod názvem Dívka s hrozny.

Zemřela ve čtyřiasedmdesáti letech 7. června 1961. Josef jí přežil o devatenáct let, odešel za svou milovanou ženou 13. dubna 1980. Oba jsou pohřbeni na pražském Vyšehradském hřbitově.

 

Autorka je ilustrátorka, spisovatelka a publicistka. Vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, atelier knižní ilustrace a grafiky u profesora Jiřího Šalamouna. Vydala přes dvacet knih, v poslední době si je píše i ilustruje. Mimo jiné se zaměřuje na ženy – průkopnice, solitérky, tiché hrdinky, které jdou často hlavou proti zdi. Letos jí vyšla kniha Malířky – 48 jmen, která nezapadla v dějinách umění psaných muži.