Architekt jako despota

Le Corbusierův zhoubný vliv

Theodore Darlympre

 

Le Corbusier měl pro architekturu stejný význam jako Pol Pot pro sociální reformy. V jistém smyslu je Le Corbusierovo dílo méně omluvitelné, jelikož byl značně talentovaný, až geniální. Naneštěstí svůj dar použil k destruktivním cílům, a není to náhoda, že ochotně sloužil jak Stalinovi, tak Vichistickému režimu. Stejně jako Pol Pot chtěl začít v bodě nula: přede mnou nic, po mě všechno. Svou pouhou přítomností obdélníkové věže z neopracovaného betonu, kterými byl posedlý, vymazaly staletí architektury. Stěží jediné město v Británii (pokud zmíníme jen jeden stát) nemá svou kompozici zničenou architekty a plánovači inspirovanými jeho ideami.

 

Literatura o Le Corbusierovi často začíná chvalořečením jeho významu ve smyslu: "Byl to nejvýznamnější architekt dvacátého století". Odpůrci i příznivci by souhlasili s tímto hodnocením, ale "význam" je pochopitelně morálně a esteticky vzato záležitost mnohoznačná. Koneckonců Lenin byl jeden z nejvýznamnějších politiků dvacátého století, ale vděčí tomu podobně jako Le Corbusier svým vlivem na dějiny, ne svým prospěšným přínosem.

 

A stejně jako byl Lenin uctíván dlouho poté, co měla být jeho zrůdnost jasná každému, i Le Corbusier byl nadále uctíván a sledujeme i něco jako oživení jeho zbožňování.  Nicholas Fox Weber právě publikoval vyčerpávající a obecně vychvalující Le Courbusierův životopis, a nakladatelství Phaidon vydalo objemnou drahou knihu láskyplně věnovanou Le Courbusierovu dílu. Navíc proběhla nedávno v Londýně a Rotterdamu Le Corbusierovská výstava ve stylu životopisů svatých. V Londýně se výstava příhodně odehrála v ohyzdném komplexu Barbican vybudovaném v šedesátých letech, jehož betonový brutalismus vypadá jako snaha zastrašit, ponížit a zmást jakoukoliv lidskou bytost, která má tu smůlu, že se v něm musí zorientovat. Barbican nebyl navržen Le Corbusierem, ale byl nepochybně inspirován jeho typickým bezduchým architektonickým stylem.

 

Na výstavě jsem narazil na dvě elegantní upravené dámy toho typu, co věnují svá odpoledne výstavám. "Úžasné, nemyslíte?" povídá mi jedna, na což jsem odpověděl: "Příšerné". Obě dámy vytřeštily oči, jako bych popřel Alláhovu existenci v Mekce. Pokud většina architektů uctívá Le Corbusiera, kdo jsme my, laici, pouhá lidská veteš na pozadí jeho budov, co nevědí nic o konstrukcích staveb, abychom ho kritizovali? To mne podnítilo k řeči o hrozivosti Le Corbusierova nejoblíbenějšího materiálu, ztuženého betonu, který nestárne s grácií ale místo toho se drolí, flekatí a rozpadá. Jedna jediná jeho budova, nebo jedna jím inspirovaná, může zničit harmonii celého obrazu města. Le Corbusierovská budova je nekompatibilní s čímkoliv kromě sebe sama.

Dvě dámy zmínily, že žijí v části města, kde převládá architektura osmnáctého století. Vzhled čtvrti a její sociální atmosféru přitom zcela zničily dva obří betonové věžáky. Každý den dámy při pohledu na ně pociťují svou slabost s tím cokoliv udělat, z čehož jsou smutné i rozhněvané. "A kdo si myslíte, že byl inspirací těm věžákům?" zeptal jsem se. "Ano, chápu, co myslíte," řekla jedna z nich, jako by to spojení bylo obtížné a dokonce nebezpečné učinit. Nasměroval jsem dámy do části výstavy věnované plánu "Voisin" - Le Corbusierova záměru nahradit velkou část Paříže budovami v zásadě stejného designu jako mají paneláky na okrajích Novosibirsku a každého sovětského města (nehledě na samotná odcizením se vyznačující paneláková předměstí Paříže).  Pokud by byl plán realizován, pak by změnil, opanoval a dle mého zničil vzhled celého města. Na výstavě promítali film z roku 1920, který ukazoval Le Corbusiera před mapou centra Paříže, které chtěl z velké části vymazat škrtnutím černého krajonu s podobným entuziasmem, s jakým "bomber" Harris plánoval vymazat z mapy německá města během druhé světové války.

 

Le Corbusier vychvaloval tenhle typ destruktivnosti jako imaginaci a smělost, v kontrastu s konvenčností a bázlivostí, z které vinil všechny současníky, kteří před ním nepadli na kolena. O duchu destrukce, který stále žije v Evropě, vypovídá, že takový film není promítán za účelem vyvolání pocitu hrůzy a znechucení či případně smíchu, ale má být obdivován.

 

---

 

Le Corbusier se narodil jako Charles-Édouard Jeanneret v roce 1887 v malém francouzsko-švýcarském městečku La Chaux-de-Fonds, kde působil jeho otec jako rytec hodinkových pouzder a matka byla hudebnicí. Otec si přál, aby syn následoval jeho řemeslo, ale Le Corbusier už jako adolescent projevoval umělecké sklony, navštěvoval chvíli místní uměleckou školu a pak se toulal několik let Evropou za účelem estetického sebevzdělávání.  Jeho výjimečné schopnosti byly zřejmé ve výborném kreslířském zpracování jeho časných (a konvenčních) výkresů a akvarelů. Také vytvářel velmi elegantní nábytek, dokud nebyl infikován virem intelektuálního a uměleckého revolucionářství.

 

Ve dvacátých letech Le Corbusier přijal svůj pseudonym, jenž částečně vycházel ze jména jeho vzdáleného příbuzného Lecorbésiera. Pokud stojí příjmení samo bez křestního jména, naznačuje lidskou fyzickou sílu. Evokuje sloveso "courber" - ohýbat -, a samozřejmě Le Corbusier byl velký upravovatel vzhledu měst. Také naznačuje "le corbeau" - vrána nebo havran -, nikoliv konvenčně krásný pták co se peří či zpěvu týká, ale takový, co je jednoduchý a nezdobený v obojím a proto metaforicky řečeno, čestný a neklamající, čímž jak Le Corbusier vyhlašoval, je i jeho architektura. Ve francouzštině má "le corbeau" i další význam - zlé znamení a možná to je architektův vtípek určený světu. Rozhodně byl zlým znamením pro města v Evropě i jinde.

 

Le Corbusier prosazoval svůj vliv svým psaním a možná ještě více vším, co postavil. Jeho styl psaní je nesouvislý, bez jasné logické struktury, plný aforismů a velmi často se uchyluje ke slovesu "muset" jakoby nikoho s IQ vyšším přes 50 ani nemohlo napadnout polemizovat s tím, co říká.  Kresby a fotografie často doprovázejí jeho psaní, ale občas tak nejasně ve vztahu k textu, že čtenář začne pochybovat o svých schopnostech chápání: je veden k tomu si myslet, že čte knihu od někoho na naprosto odlišné, vyšší, intelektuální úrovni. Architektura se stává svatyní, do níž většina nemůže vstoupit.

 

André Wogenscky z Le Corbusierovy nadace v předmluvě k Le Courbusierovým spisům uvádí, že slova jeho mistra nejsou měřitelná normálními prostředky. "Jednoduše nemůžeme knihy pochopit, musíme se jim vzdát, rezonovat v akustickém smyslu s jejich vibracemi, podlehnout toku jeho myšlení."  Ta pasáž vyvolává vzpomínku na to, jak básník Tutčev řekl, že "Rusko nelze pochopit, je třeba v něj věřit". V nahlížení na Le Corbusiera v tomto mystickém duchu se Wogsenscky klaní obzvláště pomstychtivému bohu, a to vyztuženému betonu, Le Corbusierovu nejoblíbenějšímu materiálu.

Le Corbusier dokázal přenést svůj elitářský postoj na své následovníky, obhájce a vykladače. Zde je například pasáž z knihy o něm od architekta Stephena Gardinera:

 

"Le Corbusier zůstává pro mnoho lidí záhadou. Pravděpodobně hlavním důvodem je rozsah architektury, z toho důvodu jde o umění, které je obtížně pochopit. A zatímco budovy jsou velké, města jsou ještě větší, před námi tu leží nesmírně komplikovaná mozaika spletená z množství vláken, které se rozebíhají do všech směrů. Zpočátku se zdá docela nemožné vidět jasný obraz, v němž je řád, forma a návaznost. Vše co vidíme je propletenec. A je to tento bod, kdy člověk může zjistit, že vzor nelze vysledovat, protože jeden klíčový kus skládačky chybí... V dvacátém století ho Le Corbusier dodává."

Stál někdy někdo u hlavní benátské tepny Canal Grande a přemýšlel: To, co potřebuju, abych tohle pochopil, je klíčový kus skládačky, který mi jen architekt může dodat, a teprve pak prozřu?" Gardiner je pravým následovníkem Le Corbusiera v jeho touze intelektualizovat bez namáhání intelektu, v jeho neschopnosti rozpoznat elementární věci a v jeho používání slov tak mnohoznačných, že je obtížné proti nim přesvědčivě argumentovat.

 

---

 

Abychom Le Corbusierovi nekřivdili, tři polehčující okolnosti mohou být uvedeny pro jeho odporné životní dílo. Dospíval v době, kdy nové industriální materiály a metody umožnily kompletně odlišnou architekturu od předchozích známých forem. Devastace severní Francie během první světové války stejně jako obecné sociální podmínky si vyžádaly urychlenou výstavbu ve velkém měřítku, problém, který nebyl uspokojivě vyřešen. A vyrůstal v časech, kdy v buržoazních domácnostech přeplácanost - těžký, pozlacený a plyšový nábytek a všudypřítomné cetky - byla často tak odporná, že extrémní odpor proti ní ve formě vojenské střídmosti a absence ozdob byly pochopitelné, i když ne nutně chválihodné (diametrický protiklad hrozivosti bude pravděpodobněji další hrozivost než její řešení.).

 

Le Corbusierův slovník nicméně odhaluje jeho znepokojivě totalitární duševní rozpoložení. Kupříkladu v knize Za novou architekturu (už sám název naznačuje, že na něj celý svět čekal) píše poeticky:

Musíme vytvořit masově produkované rozpoložení mysli:

rozpoložení pro tvorbů masově produkovaných obydlí,

rozpoložení pro život v masově produkovaných obydlí,

rozpoložení pro pochopení masově produkovaných obydlí.

 

Kdo jsou ti "my" za které mluví tak lehce, odpovědní za vytvoření (mimo jiných věcí) univerzálního názoru? Jen jedna odpověď je možná: Le Corbusier a jeho žáci (kterých bude, žel, mnoho). Všichni ostatní mají "oči, jež nevidí", jak to tolerantně vysvětluje.

Zde je několik dalších "musíme":

"Musíme ustanovit standardy, abychom mohli čelit problému perfektnosti.

Člověk musí být budován na této ose (harmonie) v dokonalém souladu s přírodou, a pravděpodobně vesmírem.

Musíme najít a aplikovat nové, jasné metody dovolující nám vypracovat užitečné plány pro domy, vést je k přirozeně standardizaci, industrializaci, Taylorizaci (vědeckému managementu). Plán musí vládnout... Ulice musí zmizet."

A pak následuje toto podobné prohlášení: "Vyzdívaná stěna nemá dále právo existovat."

 

---

 

Le Corbusier chtěl, aby architektura byla stejná po celém světě, protože věřil, že existuje "správný" způsob stavění a jedině on ví, jaký je. Program "Mezinárodního kongresu za moderní architekturu", jehož hnacím motorem Le Corbusier byl, uvádí: Reformy jsou rozšířeny souběžně do všech měst, do vesnických oblastí, přes moře." Žádná výjimka. Oslo, Moskva, Berlín, Paříž, Alžír, Port Said, Rio nebo Buenos Aires, řešení je stejné," zdůrazňoval Le Corbusier, "protože to odpovídá stejným potřebám".

 

Le Corbusierovy požadavky se týkají nejen budov či dokonce plánování celého města, neboť nebyl nic než totalitární filosof, jehož názory na architekturu se odvozovaly alespoň částečně z jeho samozvaného vševědoucího hlediska: "Musíme vytvořit farmy, nástroje, stroje a domy vedoucí k čistému, zdravému, řádnému životu. Musíme zorganizovat vesnice, aby naplnily svou roli jako centrum, které poskytne prostředky farmě a bude sloužit jako distributor jejích produktů. Musíme zničit staré nenasytné a bezohledné peníze a vytvořit nové, čestné peníze, nástroj pro naplnění plně normální, plně přirozené funkce."

 

---

 

Z Le Corbusierových receptů není úniku: "Jediná možná cesta je cesta entuziasmu... mobilizace entuziasmu, elektrického pohonu lidské továrny." V jeho knize Zářící město je obrázek velikého davu na benátském Náměstí svatého Marka s legendou: "Kousek po kousku se svět posunuje k vytyčenému cíli. V Moskvě, Římě, Berlíně, v USA, se obří davy soustřeďují kolem silné idey." Ta idea je nejspíše absolutistický vládce nebo stát.

 

Tato slova byla napsaná v roce 1935, ne právě nejšťastnější období pro takové politické myšlení v Moskvě, Římě nebo Berlíně, člověk by doufal, že je později odvolá. Ale v roce 1964 při novém vydání knihy v angličtině Le Corbusier, dalek od jakéhokoliv odvolávání, napsal jako dodatek: "Napadlo vás někdy, vy všichni, co mi stáli v cestě, že ty plány byly naplněny s naprostou a neutuchající vášní člověka, který strávil celý svůj život bratrským zájmem o ostatní. A právě pro tento důvod čím více šel správným směrem, tím více narušoval plány nebo intriky ostatních."

 

Mezi těmi bratrskými plány byly mnohé o destrukci celých měst, včetně Stockholmu. (Další města, která plánoval zničit: Paříž, Moskva, Alžír, Barcelona, Rio de Janeiro, Montevideo, Buenos Aires, Antverpy a Ženeva.) V Zářícím městě přikládá Le Corbusier letecký snímek Stockholmu, nesmírně krásný soubor budov, které viděl jako "hrozivý chaos a skličující monotonii". Snil o "uklizení a vyčištění města" importem klidné a mocné architektury - tedy velké rozmanitosti, jakou jím navržená ocel, skleněné desky a vyztužený beton přináší. Le Corbusier nikdy nedosáhl zničení Stocholmu, ale architekti inspirovaní jeho doktrínami ušli velký kus cesty v naplnění této vize.  Jak prorocky uvádí upoutávka na vydání Zářícího města z roku 1964, "kniha je návod pro současnost a budoucnost - klasická práce o architektuře a plánování."

 

---

 

Nevyléčitelná nelidskost, dalo by se říci bezlidskost, je charakteristická pro Le Corbusierovo myšlení a psaní, bez ohledu na jeho deklarované bratrství s lidstvem. To se projevuje několika způsoby, včetně tisíců jeho architektonických fotografií a náčrtů, kde se zcela výjimečně objeví lidská postava, a i v takovém případě jen jako vzdálený mravenec, nevhodně kazící jinak dokonalý, platonický obraz města. Le Corbusier uvádí, že díky jeho výškovým budovám se 95% povrchu města promění v park - a doprovází to náčrtkem strnulého parku bez jediné postavy. Pravděpodobně lidé budou tam, kde mají být - pryč z dohledu a z mysli (každopádně architektovy mysli), ve svých strojích na bydlení (jak okouzlujícím způsobem nazval domy) a budou sedět na strojích na sezení (jak nazval křesla).

 

Tato nelidskost vysvětluje Le Corbusierem často vyjadřovanou nenávist k ulicím a lásku k silnicím. Silnice jako výrazné dopravní tepny pro spěchání nejvyšší možnou rychlostí (byl posedlý rychlými auty a letadly) mají jasný účel a nedávají prostor k žádným nepořádným lidským interakcím. Naopak ulice jsou nevyzpytatelné, neměřitelné a hluboce sociální. Le Corbusier chtěl být pro město tím, co je pasterizace pro sýr.

Při vzpomínce na Le Corbusierovu poznámku "můj spolehlivý, přátelský, vyztužený beton" člověk přemýšlí, zda netrpěl autistickým Aspergerovým syndromem: tedy že věděl, že lidi mluví, chodí, spí a jedí, ale neměl nejmenší představu o tom, že se něco odehrává v jejich myslích a co by to mohlo být, a v důsledku je bral jako prosté věci. Lidé s Aspergerovým syndromem také bývají posedlí nějakým běžným předmětem či substancí: jakou je třeba vyztužený beton.

 

---

 

Le Corbusierova nenávist k člověku šla samozřejmě daleko za slova. To, co nazval "zahrada na střeše" ve svém slavném betonovém obytném domě v Marseille Unité d'Habitation, spočívá v rovné betonové ploše, kde vyčnívá několik abstraktních tvarů a zdí z pohledového betonu. Le Corbusier si nepřál, aby byly v budoucnu kdekoliv jinde budovány jiné typy střech a vášnivě psal odsudky jiných, primitivních střešních typů. Dalo by se doufat, že Le Corbusierova charakteristika této betonové pusty sklidí výsměch, ale místo toho je uváděna jako důkaz jeho vynalézavého génia.

 

Jediné město, které Le Corbusier kdy vystavěl, Chandigarh v Indii, je další monument jeho bezútěšné vize. Na londýnské výstavě byly jeho snímky doprovázeny krásnou klasickou indickou hudbou, jakoby existovalo nějaké vnitřní spojení mezi kultivovanou indickou civilizací a ohyzdnými bloky betonu. Le Corbusierova enormní nekompetence, přirozený produkt jeho neoblomné arogance, se ukázala, nepochybně neúmyslně, na obrázku ohromného betonového náměstí zcela postrádajícího byť jen náznak stínu, které umístil v Chandigarh. Jakoby chtěl, aby slunce sežehlo lidský hmyz, který si troufal potřísnit perfektní geometrii jeho plánů nepravidelnostmi, které s sebou přináší.

 

Jeho nelidskost se projevuje také v jeho postojích k minulosti. Opakovaně mluví o minulosti jako tyranii, z které je třeba uniknout, jakoby nikdo neznal či nevynalezl nic do jeho příchodu. Minulost nám nezanechává problémy, které musíme překonávat, nýbrž je to až na několik málo výjimek veškerá minulost sama, co je hrozivým omylem a měla by být zničena a zapomenuta. Jeho opovrhování současníky s výjimkou těch, kteří ho bezvýhradně uctívali, bylo totální: ale kupříkladu procházka pařížským předměstím Vincennes mohla jemu či kohokoliv jinému ukázat, že až do první světové války byli architekti schopní stavět věci odlišné od minulosti, ale v harmonii s ní. Tito architekti ovšem nebyli šílení egoisti rozhodnutí vnutit svá jména na věčné časy veřejnosti, ale lidé spokojení se svým skromným příspěvkem civilizaci. Le Courbusier nikdy neřeší problém harmonizování nového s tím, co již existuje. Při odsuzování gotické architektury Le Corbusier například říká:

 

"Gotická architektura v podstatě není založena na koulích, kuželích a válcích... Z tohoto důvodu není katedrála příliš krásná... Katedrála nás zajímá jako důmyslné řešení obtížného problému, ovšem problému, jehož postuláty byly špatně stanoveny, neboť nepostupují od velkých primárních forem.

Takže už víme, proč lidé mají v oblibě katedrály v Remeši a Chartres! Protože řeší špatně formulované problémy! Le Corbusier mi připomíná otce mého známého z Ruska, člověka, který je významným ruským expertem na skleněné tabule. Ten při své první návštěvě Londýna pohlédl na modernistický blok v Le Corbusierově designu, který zničil náměstí z osmnáctého století, a prohlásil k jistému aspektu skleněných tabulí na budově: "To je zajímavé řešení problému.".

 

Nejupřímnější, protože podvědomou, poctu Le Corbusierovi učinili sprejeři. Pokud sledujete výsledky jejich aktivit tak řečeno epidemicky, povšimnete si brzy, že na místech, kde je kvalitní architektura v dosahu architektury Corbusiánské, mají sprejeři tendenci počmárat pouze Corbusiánské povrchy a budovy. Jakoby tito nevzdělaní obyvatelé slumů instinktivně velmi přesně pochopili to, čehož pochopení se zástupy architektů s obrovským intelektuálním úsilím brání: že Le Corbusier byl nepřítel lidstva.

 

Le Corbusier nepatří tolik k historii architektury jako k dějinám totalitarismu, k spirituálním, intelektuálním, a morálním deformacím meziválečného evropského období. Očividně nebyl sám, byl jak tvůrcem, tak symptomem ducha doby. Koneckonců jeho plány pro Stockholm byly odpovědí na oficiální švédskou soutěž hledající způsoby, jak přebudovat překrásné historické město, takže destrukce byla na programu.  Je znamením neustávající síly totalitárního pokušení, jak to nazval francouzský filosof Jean-Francois Revel, že je Le Corbusier stále uctíván ve školách architektury i jinde, namísto univerzálního odsouzení.

 

---

Theodore Dalrymple je anglický lékař, filosof a spisovatel

Originální text: http://www.city-journal.org/2009/19_4_otbie-le-corbusier.html